Rozhodli jsme se, tedy spíš já, že už bylo dost lenošení a že vyplujeme zjistit jak chutnají vlny, jestli jsme to ještě nezapomněli a malým výletem kolem ostrova taky vyzkoušíme kotvení a vyplouvání ze zátok s naším novým, ale postarším deseti koňovým pomocníkem Tohatsu.
Z Taiohae jsme vypluli celkem bez problémů v deset hodin 16.12. do 6,5 míle vzdálené zátoky Hakatea, na kterou jsme dostali doporučení, že je nádherná a nikdo tam většinou nekotví. Deseti minutovou procházkou je vzdálená malá vesnička o devatenácti obyvatelích a 4,5 km je to džunglí po pěšině k vodopádu. Když jsme připluli skutečně nikde nikdo, jen zakotvený motorový člun nějakého rybáře. Nádherné místo. Druhý den jsme vyrazili do vesničky na našem banánu (člunu). Dalo se tam totiž pár set metrů vplout do říčky vedoucí od vodopádu. Když už bylo mělko, vytáhli jsme člun na břeh a dál šli pěšky. Ještě u posledního domku zaplatit 1000 franků, asi 200 kč, a vyrazit do džungle. Je úplně jiná než v Panamě, žádné nesnesitelné vedro a vlhko, málo komárů, žádné opice a jiný běžní obyvatelé tropického lesa. Viděli jsme mnoho druhů ptáků, ještěrky a v tůni jakési malé sladkovodní langusty, občas motýla, ale taky třeba vanilku pnoucí se po kmeni stromu. A samozřejmě, jako to je určitě na všech markézských ostrovech, zdivočelé kozy, kohouty a slepice. Dvanácti kilometrová procházka k vodopádu byla nádherná, i když voda z něho jen zvolna kapala. Prý je to spíš výjimka. Asi je lepší vyrazit po dešti. Také jsme hluboko v džungli viděli dost kamenných podezdívek od chatrčí praprapředků, zřejmě kanibalů.
Po návratu se s námi dala do řeči místní žena jménem Kua. Živí se prodejem ovoce a malou restaurací. Nechali jsme se nazítří pozvat na oběd a dohodli se na steaku z kůzlete a rybě a k tomu hranolky z manioku se salátem z papáji, manga a guavy a k pití čerstvě vymačkané pomelo, pomeranč, limetka a karambola. Když jsme druhý den všechno spořádali u stolku pro dva na malé zahradě pod mangovníkem, Kua nám ochotně ukázala co všechno pěstuje, řekla jak se co jmenuje a taky trochu přiblížila svůj způsob života. Pěkná zastávka, ale musíme dál. Tři dny stačí, ráno vyplujeme. Když jsme se odpoledne vraceli s plnými břichy od Kuy, v zátoce přibylo lodí. Najednou jsme na tak malém kotvišti čtyři. Ještě večer jsme se dozvěděli, že na jedné z nich, holandské je Minke a Jaap. Ona je neteř našich přátel Wima a Gonnie, holandských seniorů, jež jsou našimi každoročními milými letními sousedy v Dolsku. Neuvěřitelné. Věděl jsem od Gonnie, se kterou si mailujeme, že jsou také ve Francouzské Polynésii, ale že se potkáme v té nejmenší zátoce kam skoro nikdo nepluje? Večer jsme si chvíli povídali a ráno se navzájem vyfotili pro Wima a Gonnie, když jsme kolem nich vyplouvali ze zátoky. A tady začal náš první skutečný křest závěsného motoru. Už jen přidělat ho při vplouvání, odmontovat a zdvihnout na reling po vyplutí ze zátoky ve vlnách je dosti záludné. Natož samotná plavba s ním, když se ve vlnách buď vynořuje celý a přetáčí, nebo zanořuje až po motor. A to v tomhle případě ještě přímo proti větru a vlnám. No nic moc. Rychlost 1,5-2 uzle je hraniční kormidelní rychlostí. Musí se přesně rovně proti větru, který se snaží loď všemožně otočit. Zvládli jsme to, ale kdyby foukal silnější vítr, museli bychom zpátky do zátoky a čekat na lepší počasí.
Další zátoka Haahopu byla na severozápadním cípu ostrova u letiště, vzdálená 17 mil. Plavba kolem závětrné části ostrova taky není úplně lehká. Musí se dál, ale ne zase moc, aby se dalo vrátit s větrem, který tady bývá slabý a s poryvy ze všech směrů. Motor jsme používali pouze při kotvení, nebo někdy i při výjezdu ze zátoky. Chceme ho co nejvíce šetřit a na moři by nám stejně vůbec nepomohl, proto nám tato 17 mil krátká plavba trvala 7 a půl hodiny. Do krásné malé zátoky jsme tedy vpluli kolem třetí odpoledne. Nikde ani živáčka, jen rybářský člun uvázaný na mooringové bóji. Přístřešky na písečné pláži vypovídají o častých grilovačkách místních, žijících ve vesnici u letiště vzdálené 6km po prašné rozbité cestě, kam jsme se další den ráno vypravili na túru. Naštěstí nám počasí přálo a oblohu stínily mraky a bránily našemu spálení. Po asi dvou hodinách jsme dorazili k maličkému letišti obklopenému pár domky. Dvě malá letadla se právě chystala k odletu, tak jsme si je vyfotili a vydali se na cestu zpět. Tato část ostrova je velmi vyprahlá. Moc toho tady neroste, ale výhled na širý oceán z výšky se nikdy neomrzí. Cestou zpátky jsme se dohodli, že ještě navečer, až slunce nebude tolik pálit, vyplujeme na neobydlený ostrov Eiao. Je to 68 mil severozápadním směrem. Takovou vzdálenost neuplujeme přes den, takže abychom se vyhnuli kotvení za tmy, radši poplujeme přes noc. Nemám totiž rád kotvení v noci a proto radši přizpůsobím rychlost. Třeba i tím, že sundám plachty a nechám loď v driftu. Ale to se pak hrozně kymácí a stejně si nikdo neodpočine. Lepší je plout když je kam a zase se vrátit až za svítání. Jednou jsme takhle na Gran Tarajal hodinu před půlnocí kotvili podle navigace, ale bylo i trochu vidět. Na displeji jsme byli ještě tak dvě stě metrů od břehu a já se v tom slabém odrazu měsíce nemohl zbavit představy, že jsme skoro u něho. Když pak ráno porovnávám realitu s mojí večerní představou, nestačím se divit. A v plouvání do přístavů, pokaždé do nového a neznámého? Opravdu to nemám rád, bohužel někdy to jinak nejde.
Před polednem dalšího dne, tedy v úterý 15.12. kotvíme v zátoce Vaiatuha. Je tady jeden trimarán a jen o něco málo větší plachetnice, než ta naše. Zvláštností je, že na pláži u rozpadlého přístřešku leží hadice s pitnou vodou. I proto tady některé lodě zůstávají i několik týdnů. V Taiohae nám říkali, že tu bývá narváno, ale snad pro blížící se Vánoce všichni odpluli do civilizace za internetovým připojením, aby si mohli napsat, nebo zavolat svým blízkým, žijícím častokrát na opačném konci světa. V Taiohae bude asi plno. Jelikož tady není nic moc k vidění a do kopců kvůli vyhlídce se nám nechce, rozhodli jsme se další den navečer vyplout zpět. Chceme se ještě zastavit v zátoce Anaho v severovýchodní části Nuku-Hivy a do Vánoc být zpátky v Taiohae. Odpoledne před vyplutím jsme doplavali na břeh naplnit barely s pitnou vodou a udělat pár kýčovitých fotek. Nechtělo se nám montovat Banana-boot, a tak jsem barely táhnul za sebou na laně. Když jsme pořizovali fotografie, všimli jsme si na pláži těsně u břehu v hloubce asi půl metru, jak se ve vlnách vyvaluje hejno žraloků. No moc se nám potom do vody nechtělo. Pořád jsem si musel opakovat co mi říkala Yvonne, manželka rybáře Tonyho v Taiohae, kde jsem krmil žraloky hlavami ryb a zbytky z filetování. Prý jsou velmi chytří a člověku by neublížili, že jednou mezi ně spadlo dítě a nic mu neudělali. Jednu paní chytil žralok za nohu a když zjistil, že to není ryba, hned ji pustil. Zažít bych to asi nechtěl. Na loď jsme doplavali bez úhony a chvíli před západem slunce vše sbalili. Protože jsou tu velmi silné poryvy, počkali jsme si na správný okamžik, vytáhli kotvu a vypluli. To jsme ještě vůbec netušili, co nás následujících 6 dní čeká.
Plout se dalo jen čistě na jih. Asi 25 mil severozápadně od Nuku-Hivy jsme po 14 hodinách v 6 ráno loď otočili, že budeme halzovat. Stoupat proti větru a proudu, abychom se dostali nad severovýchodní část ostrova. Myslel jsem si, že to bude tak na 2-3 halzy, neboli obraty. Když jsme loď otočili, s hrůzou jsme zjistili, že nestoupáme k východu, že plujeme po té samé čáře zpět, spíš trochu ztrácíme. Silný proud nás snášel pryč na volný oceán. Vypadalo to, že budeme muset plout na Tuamotu, nebo rovnou na Tahiti. Naštěstí jsme měli dost vody. Napadlo mě ještě zavolat Rudovi satelitním telefonem, ač jsem si myslel, že se v téhle situaci nedá nic dělat. Když je proud silnější než vítr a loď je bez motoru, je to opravdu těžké. Nikdy nezapomenu, co mi Ruda řekl: „Takhle se někdy oceán chová. Když nemůžeš plout tam kam chceš, musíš plout tam, kam to jde. Já jsem přesně takhle plul 3 dny kolem jednoho místa na Shetlandách než mě to pustilo dál. Uklidni se a pluj kam to jde, dokud nenajdeš místo, kde je proud slabší.“. Neskutečně mi to pomohlo a dodalo síly pro boj s Neptunem a přírodními živly. Chystám se udělat mapu, kde bude vidět, co jsme za těch šest dní museli absolvovat. Ale nakonec silně unavení, ale s pocitem euforie, jsme proud překonali. V jednu chvíli už jsem myslel, že to do Vánoc nestihneme. Na zastávku v Anaho jsme dávno zapomněli. Zatímco z Taiohae na neobydlený ostrov jsme upluli 90 mil, zpátky to bylo 312. O půl desáté večer, aby toho nebylo málo, když už jsme byli na jihovýchodní straně Nuku-Hivy a do Taioahe a zbývalo něco přes 20 mil, jakoby někdo vyhodil pojistky, přestalo foukat, ale úplně a to během vteřiny. Nezbývalo, než se nechat přes noc unášet proudem. V Taiohae jsme zpátky zakotvili o půl deváté po jedenácti dnech. Byl to velký boj, ale díky za každý, který končí sice vyčerpáním, ale hlavně vítězstvím.
