Cesta kolem světa

14 4 2020

Naše další plány

Vzhledem k situaci, jaká je v Panamě, na Galapágách a vůbec všude tam, kam se chceme podívat, jsme se rozhodli zůstat v Panamě do té doby, než se to uklidní natolik, že se budeme moci volně pohybovat, protože jinak naše plavba ztrácí smysl. Nechceme obeplout svět v co nejkratším čase, chceme poznat co nejvíc z jeho krás. Další informace napíšeme za týden až nám skončí karanténa a budeme moct na pevninu. Už teď víme, že se může ven na dvě hodiny denně a jen do obchodu s jídlem, chlapi a ženský v jiný den a v sobotu a neděli je zákaz vycházení úplně.

5 4 2020

Jak nás dohnal virus

admin Cesta kolem světa

Nebýt informací z domova, o nějakém koronaviru bychom tady na Guadeloupe nic nevěděli až do 13. března, kdy začaly prodavačky v obchodě nosit rukavice. Jinak žádné omezení. 16.3. ráno nakoupíme jídlo, stále žádná změna a vyplouváme po opravě zkusit motor a windpilota.

Plujeme 20 mil na ostrov Marie Galante. Když po pěti hodinách zakotvíme a vystoupíme na břeh, nikde nikdo a všechno je zavřené. U jednoho baru na pláži sedí po tmě pár lidí, tak se jich ptáme, co se děje. Prý zapíjejí konec světa. Mají tady Wi-Fi, tak si sedáme abychom se něco dozvěděli. Nejen po Karibiku virus rozšířili obří turistické lodě.

Na Guadeloupe jich týdně připluje několik vždy za svítání. Pasažéři se rozprchnou po městě a večer odplouvá, aby ji ráno vystřídala jiná. A takhle se ti obří přenašeči viru pohybují napříč Atlantikem mezi Makaronézií a Karibikem. 21.3. jsme vypluli do Panamy.

Po týdnu nádherné plavby s větrem 5bf v zádech začalo přifukovat až na 8bf. Tři dny a noci jsme bojovali s únavou a větrem a lámali rychlostní rekordy. Uplutých 80 mil za 12 hodin mluví za vše. Poté se vítr uklidnil a další den přestalo foukat úplně. Po 13 dnech plavby a uplutých 1240 mílích kotvíme poblíž mariny Shelter Bay v Panamě. Okolo nás kotví asi 10 lodí a všichni mají vyvěšenou žlutou vlajku označující karanténu. Sedáme na člun a jedeme se přihlásit do přístavu. Při vjezdu stojí vojenská loď a důstojník na ní nás posílá zpět.

Pro všechny mezinárodní lodě je povinná čtrnáctidenní karanténa před vstupem na pevninu. Personál mariny nám vozí jídlo a pití, co si objednáme v marinamarketu díky místní simkartě, kterou jsme dostali. Provoz kanálu je velmi omezen, včera za celý den jsme viděli plout jen pár lodí. Pro plachetnice je provoz uzavřen do odvolávání, vypadá to na měsíc a déle. Musíme vydržet, nedá se vůbec nic dělat.

14 3 2020

Karibik

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

Dominika a Guadeloupe jsou karibské ostrovy patřící do tzv. Závětrných ostrovů Malých Antil. I když jsou od sebe vzdáleny asi 40NM , tedy je vidět z jednoho na druhý, tak se kultura a život značně liší.

Zatímco na Dominice se mluví anglicky, platí východokaribským dolarem (na všech bankovkách je královna Elizabeth II.), jezdí se vlevo a to s čímkoliv, co má čtyři kola a hlavně super soundsystém, protože tady je hlasitá hudba všudypřítomná. Policistu nepotkáte a na motorce se jezdí zásadně bez helmy a s pivem v ruce. Jsou tu jen malé obchůdky s konzervovanými potravinami, cukrem, moukou a pivem. Všichni kouří trávu a vládne tu velmi přátelská a usměvavá nálada. Lidé jsou tu chudí, živí se hlavně turismem a zemědělstvím a je tady dosti draze. Zdrželi jsme se na karneval, jež spočívá v tom, že kamion zarovnaný reprobednami pomalu projíždí ulicemi a lidé bez masek jdou, tančíce za ním. A to trvá tři dny, vždycky až do noci. Příroda je tu nádherná a džungle začíná hned za přístavem.

Guadeloupe je vzdálený region EU patřící Francii. Mluví se výhradně francouzsky, jezdí se vpravo a platí eurem. Stejně jako ve Francii se nikdo neusměje, nepozdraví a když člověk promluví anglicky, dělají, že neslyší. Ovšem mají zde evropské obchody a trochu lepší ceny. My jsme tu hlavně kvůli opravám plachet, motoru a windpilota a nákupu zásob na dlouhou plavbu Karibským mořem do Panamy. Čeká nás ještě spousta francouzských držav, tak snad tam nezanechali takovou stopu.

: Dominica - kotviště Portsmouth

: Trh se zeleninou

: Květinky

: Bar, kde mají vlajku Stará plavba Praha

: Mečoun

: A ještě ještěr

27 2 2020

Atlantik očima nás dvou

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

Jirka

Jen jsme opustili Kapverdy tak přestalo foukat. Atlantik jistě poznal, že jsme tady noví a chtěl si nás pořádně prohlídnout a taky vyzkoušet naši psychickou odolnost.
Když jsme se po 17 dnech došourali do poloviny, tedy něco přes 1000 mil, vítr se umoudřil. Až to zase trochu přehnal, 7 stupňů Beauforta je zbytečně moc, vlny jsou občas jako baráky. A taky s lovem ryb je to slabší, zatímco při pomalé plavbě jsme chytali ryby denně, teď to skoro nejde.
Včera se v noci utrhlo táhlo na windpilotu, tak jsem to hodinu opravoval, v silným větru mu to stejně moc nejde, ale aspoň chvíli v noci musí makat. Už čtvrtý den i noc je silný vítr a vlny. Takže když člověk vaří nebo něco dělá dole v lodi, častěji utrousí nějakou tu nadávku Neptunovi. Ale zase to jede, dáváme přes sto majlí denně. Už jen necelých 800 mil a tak sedíme u kormidla i přes noc, aby to co nejvíc odsejpalo.
Po třech dnech máme 360 mil do cíle, ale únava nás nutí dát na noc windpilota, kterého jsem už třikrát opravoval a pořád to není ono, na Dominice ho musím předělat. Naštěstí vítr slábne a my si můžeme odpočinout.
Máme před sebou posledních 170 mil a za sebou dost větrnou noc u kormidla, upluli jsme přes 60 mil a můj rekord za tři hodiny je 17 mil, což je rychlost skoro 6 uzlů.
Poslední noc jede windpilot, ale vstávám v sedm. Do cíle 120 mil, snad nám vyjde, že na Dominiku nepřiplujeme v noci. Poslední ráno na Atlantiku moc nefouká, ale ostrovy jsou vidět celou noc a teď už vplouváme mezi ně, tedy Martinik a Dominiku, když v tom přichází černý mrak, déšť a s ním silný poryv. Atlantik se s námi loučí zlomením spinakerboomu, nechápu, na Dominice si zajdeme do džungle pro bambusovou náhradu. Konečně se vyvazujeme v Roseau na mooringovou bóji.
28 dní na moři, 2120 námořních mil a je za námi Atlantik.

Káťa

První polovina naší plavby přes Atlantik byla krásná, provoněná sluncem a čerstvými rybami. Když z vody vytáhnete dorádu (Mahi-Mahi) je sytě modro-zlatá, ale po chvilce ztratí barvu a pak je její osud a náš oběd zpečetěn. V noci za nás docela obstojně, ale hodně kličkovaně, řídilo loď větrné kormidlo a my ho každých dvacet minut kontrolovali. Ve dne jsme se u kormidla střídali po dvou hodinách. Vítr byl docela slabý a denně jsme upluli průměrně asi 70NM.
Navštívily nás kosatky. Když se metr od lodi za mými zády vynořil obr dlouhý jako naše loď a hlasitě se nadechl, lekla jsem se jako prase. Každý ví, že velryby jsou obrovský, ale kdo tohle pozoruhodné zvíře neuvidí v přírodě na vlastní oči, nemůže ani tušit, jak velké doopravdy je. Čtyřčlenná kosatčí rodinka nám podplula pod lodí a zmizela v dálce na horizontu.
Jediným zvířátkem, které zaručeně uvidíte na otevřeném oceánu každý den jsou létající rybičky. Ty vyskakují z vody a plachtí těsně nad hladinou určitě až několik desítek metrů. Připomínají ptáčky a sem tam některou z nich najdeme ráno na palubě. A ptáci tu jsou taky. Ti velcí, bílí, co se nám střemhlav vrhají po návnadách na ryby, a malí, černí co létají riskantně nízko nad hladinou a kopírují křivky vln.
No a pak se naše plavba přehoupla do druhé poloviny. Začal foukat silný vítr. Na můj vkus někdy až dost silný. A byl i moc silný na vkus našeho kamaráda větrného kormidelníka. Ten se pod vlivem přírodních sil začal doslova rozpadat. A pak už jsme seděli u kormidla i v noci a prali se s vlnami a větrem o to, kdo udrží správný kurz a kdo tam bude dřív. Už jsme nelovili ryby, nevařili si po večeři pudink, ani nebyl čas na čtení knížky. Byla to dřina. Ale míle začaly rychle ubíhat a my jsme se na mapě čím dál více přibližovali Karibiku. Jirka kormidlo opravil, ale už to nebylo ono.
Někdy jsem si myslela, že se musím užuž zbláznit z toho jak se naše malá milá Polka neustále kolíbá ze strany na stranu. Hlavně když se člověk v podpalubí o něco snaží, třeba něco uvařit, a potřebuje k tomu aspoň jednu ruku.
Poslední tři dny na vodě rychle utekly a my po čtyřech týdnech stojíme zase „pevně“ na zemi. Děkujeme, náš první oceáne, že si nás bezpečně dovezl až sem, na ostrov Dominika.

…jo a z Kanárských ostrovů přes Afriku do Karibiku na trase 3006NM (5561km) jsme projeli 41l nafty…

Přeplout Atlantik není žádný hrdinství, obzvláště na moderních lodích plných elektroniky. V téhle roční době je to velmi přátelský oceán plný ryb.

: Západ slunce

: Létající ryba

: Mahi-Mahi v plné kráse

: Tři pořádný kusy

: Vzkaz v lahvi

: Čerti se žení

: Rostlina plující Atlantikem, která nám bránila v lovu ryb

: Dominika na obzoru

17 1 2020

Kapverdy – São Vicente

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

Pro toho, kdo nikdy nebyl v Africe, je to zpočátku trochu citlivé nejen k lidské důstojnosti. Ovšem když se člověk rozkouká, lehce vystřízliví. Je smutné, jaký je rozdíl žít mimo hlavní, neboli centrální osídlení. Mě to v podstatě připomnělo dětství, kdy zdi byly více oprýskané, obchody míň nacpané (blbostmi) a lidé míň obézní, ale měli k sobě mnohem blíž. Jako děti jsme si hrály na ulici s tím co zrovna bylo po ruce a myslím, že stejně jako místní děti jsme si spolu užívaly víc, než děti dnes vlivem mobilních telefonů a sociálních sítí, které zabíjí lidský kontakt obecně.
Zprvu na vás dýchne bída, ale po chvíli člověk pochopí, že to není až tak hrozné. Všichni vás s úsměvem zdraví a myslím, že stres ani neznají. Děti i v těch nejodlehlejších periferiích vypadají zdravě a spokojeně. Žebráci, pohybující se jen v centru, zřejmě patří pouze ke koloritu, než že by to byl odraz úrovně místních lidí. Ti tu stejně, jako když jsem byl malý, nesedí u televize nebo u počítače, ale setkávají se na ulici a povídají si.
Po pár dnech v Mindelu jsme se šli podívat do 10km vzdálené vesnice Salamansa, za lidmi, se kterými se tu Ruda spřátelil před 30 lety. Vybaveni starými fotkami a žabkami na nohou přecházíme hory v silném větru, po 3 hodinách scházíme do Salamansy, kde se díky vstřícnosti místních dozvídáme, že jejich potomci žijí v Mindelu ve čtvrti Chã de Alecrim. Všichni se na nás usmívají, ani nevím, ve které cizí zemi se mi tohle stalo. Zpátky jedeme autobusem.
Po nekonečné větrné bouři, kdy byl problém se dostat na člunu ke břehu, jdeme do čtvrti, kde by měli Antonio a Hermes bydlet. Ptáme se v místním obchůdku a potkáváme Emanuela. Ten se při pohledu na 30 let starou černobílou fotku rozesmál a řekl nám, že Antonio je jeho bratranec, ale dlouho ho neviděl, asi prý pracuje na lodi, co jezdí do Evropy. Jde nám alespoň ukázat rodný domek dědy Babáby, kde žije jeho nevlastní dcera. Babába byl rybář a později dělal hlídače rybářské lodi Ana Maria, na které je vyfocen.
V místních hospůdkách každý večer hraje živá hudba. Jednou jsme byli i na koncertě.
Zajímavá je místní autobusová doprava. Bez zastávek a jízdního řádu se každý dostane kam potřebuje. Mikrobusy stojí v Mindelu u tržnice a odjíždí až když jsou zaplněny. Jakmile odjedou, na jejich místo se postaví další. Stejně tomu je i ve vesnicích, kterými pomalu projíždí a zastaví každému kdo zamává. Jednoduché a účinné.
Zelenina, ovoce a bylinky se prodávají na ulici, kam je denně čerstvé přinášejí místní ženy ve škopcích na hlavách z hor, kde se pěstují. Nejpěstovanější ovoce je papája, která je někdy i větší než meloun. Čerstvý koriandr, máta, špenát a rukola jsou základ. Mrkev tu chutná po jehličí. Na ulici se také prodávají čerstvé ryby a kozí sýry.
Ještě zbývá vyřídit imigrační doklady a brzy můžeme vyplout.

1 1 2020

Plavba Las Palmas – Mindelo

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

Z Las Palmas jsme vypluli dva dny před Štědrým dnem, poprvé ve čtyřech, tedy v plném počtu. Museli jsme dost uklidit aby se všechno vešlo. Hned první den naši noví spoluplavci přestali mluvit, asi čekali něco jiného. V tu chvíli nám bylo jasné, že z Kapverd plujeme sami.
David se celou plavbu slunil a nudil s cigaretou v jedné a s telefonem v druhé ruce. Štěpán, zvyklý na svůj klid v jeskyni na Tenerife, kde žije, také neoplýval štěstím. Zatímco pro nás to byla nejklidnější a nejpohodovější plavba, aspoň co se týče počasí.
Když jsme po deseti slunných dnech na moři připlouvali na São Vincente do Mindela, nebylo vidět ani na pět mil. Vypadalo to jako mlha, ale šlo o písek ze Sahary, který byl jako hnědá mouka a vytvářel nad ostrovy opar. Velmi silný vítr ho rozfoukal asi po týdnu.

10 10 2019

Kanárské ostrovy

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

Kanárské ostrovy jsou autonomní oblastí spadající pod Španělsko, tedy EU. Sedm hlavních ostrovů je rozděleno na dvě samosprávy. Východní – Las Palmas s hlavním ostrovem Gran Canaria a západní – Santa Cruz spadající pod Tenerife.
My jsme za dva měsíce stihli navštívit Gran Canarii, kde jsme strávili nejvíc času, a Fuerteventuru, kam jsme vypluli za kamarády z Čech, kteří tam žijí se třemi od pohledu šťastnými dětmi už mnoho let v karavanu. Jsou tady rezidenti, děti chodí do školy a oni do práce.
Na ostrovech jsou kvůli udržení osídlení velmi nízké daně, nafta za 90 centů a pro rezidenty skoro zadarmo lodní doprava mezi ostrovy.
Na Fuerteventuře jsme byli ve městečku Gran Tarajal snad dva týdny. Hned druhý den jsme si s Káťou našli práci v přístavu a kdyby nám neletělo letadlo do Čech tak tam pracujeme asi napořád.
Pokud byste chtěli navštívit Kanáry, určitě jsou lepší jižní části ostrovů kde je mnohem tepleji protože vítr fouká převážně ze severu.

1 10 2019

Madeira-Selvagens

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

První noc na Madeiře jsme strávili na kotvě v krásné skalnaté zátoce na východním cípu ostrova. Ráno jsme se přesunuli do 4NM vzdáleného městečka Machico, kde jsme nakonec zůstali celých 5 dní. Po sedmi dnech na vodě jsme konečně vylezli na břeh. Nohy jsme měli jako gumový a všechno kolem se tak trochu houpalo. Nicméně hned první pivo v hospůdce všechno spravilo.
Madeira je nádherná. Je to ostrov věčného jara provoněný květy a plody nejrůznějších druhů květin a stromů. Celý ostrov je sopečného původu. Nejvyšší vrchol Pico Ruivo má 1862 m a je třetí nejvyšší horou Portugalska.
Opouští nás tady Jenda a odlétá z letiště, které leží nad hladinou moře a řadí se mezi nejnebezpečnější letiště na světě. Tak už jsme zase ve dvou.
Jeden den jsme se vydali do hlavního města Funchal. Cesta starým autobusem po úzkých silnicích položených vysoko na okrajích kopců byla chvílemi napínavá. Hlavní město nás okouzlilo akorát svým rozkvetlým parkem. Některé druhy rostlin, které u nás známe jako obyčejné pokojovky, tady dorůstají obrovských rozměrů. I kaktusy tu jsou velké jako stromy a dorůstají klidně až pěti metrů.
Madeira byla skvělá! Byla to zatím nejkrásnější, nejslunečnější, nejzelenější , nejbarevnější a nejpřátelštější zastávka plná ještěrek i švábů.
7.10. vyplouváme dál, směrem na Kanárské ostrovy.

Na půl cesty mezi Madeirou a Kanáry leží maličké neobydlené souostroví Selvagens. Na hlavním ostrově Selvagem Grande sídlí akorát strážci přírodní rezervace. Tady jsme, vyvázaní na bójce, strávili poměrně neklidnou noc. Ráno Jirka nahodil prut, ulovil snídani a pak hurá na Kanáry.

25 9 2019

A Coruña – Lisabon

Jiri Fejfar Cesta kolem světa

Po přeplutí Biskaje jsme se krátce zastavili ve Španělském městě A Coruña. Konečně teplo. Trochu jsme se vyspali a brzo ráno, bohužel za mlhy, vypluli. Mlha je vždycky nepříjemná, obzvlášť na moři a ještě ke všemu za tmy. Na moři se špatně určuje její hustota a dohlednost.
Všichni tři, Já, Káťa i Petr jsme byli na palubě, sledovali okolí a snad ani nemrkli. V tom vidíme, jak se na nás řítí dřevěný dvojstěžník (ketch). Minuli jsme se o pár metrů a stihli jsme si akorát všimnout, že na palubě nikdo nebyl. Asi pluli na autopilota, nechápu, v takový mlze.
Se svítáním se mlha rozplynula a my mohli v klidu plout jižním směrem.
Další zastávka byla až v Portugalsku. Ve Viana do Castelo jsme přespali v rybářském přístavu a ráno zase vypluli. V přístavu v Porto jsme se vyvázali kolem jedenácté večer.
Je to jeden z dražších přístavů, což se místní personál snaží kompenzovat ranní roznáškou čerstvého pečiva. Pěkné, staré, ale hodně turistické město jsme si prošli, drahé, ale dobré portské víno ochutnali a ráno zase dál.
Peniche je nejzápadnější výběžek kontinentální Evropy. Přivítalo nás hejno asi třiceti delfínů. Neváhal jsem ani chvíli, vzal si brýle, šnorchl, kameru a skočil mezi ně. Úžasný zážitek. Asi dvacet minut jsem byl ve vodě s delfíny a vůbec jsem necítil, že má voda tak 17°C, až teprve na lodi se do mě dala zima. Ale stálo to za to!
Po noci strávené v neklidném rybářském přístavu plujeme dál. Poslední zastávkou na starém kontinentu je Lisabon. Osmého září připlouváme po nejdelší řece Pyrenejského poloostrova, Tajo, do Lisabonu. Podle Rudovy rady se vyvazujeme zadarmo naproti přístavu Doca de Alcantara. Ještě že tak. Těch 17 dní, co jsme zde strávili, by nás vyšlo pěkně draho. Čekali jsme nejen na počasí, ale protože nás opustil Petr, tak i na posádku. V pondělí 16.9. přiletěl můj kamarád a spolužák ze ZŠ, Jenda Blažek. Ještě devět dní nás počasí drželo v Portugalské metropoli.

23 8 2019

Biskaj

admin Cesta kolem světa

Dnes, ve čtvrtek se k nám přidal kamarád Petr Jaško, no a začala jiná kapitola. Vypluli jsme z Cherbourgu a po dvou nocích na moři jsme třetí den připluli do Brestu. Cestou nás často navštěvovali delfíni, hlavně v noci a nad ránem. Jak loď rozráží hladinu, objevují se v noci kolem lodi a za lodí malá světýlka, jak reaguje (fosforeskuje) plankton při kontaktu s lodí. Je to velká podívaná a když se objeví delfíni, jakoby světélkovali taky. Jednou jsem je pozoroval snad půl hodiny.

V Brestu jsme strávili asi dvě hodiny, a protože byla neděle a všechny obchody měli zavřeno, tak jsme pouze uvařili, dokoupili naftu a hned zase vypluli. Po 190NM nás teď čekal Biskajský záliv 370NM. Prvních 170NM jsme pluli s větrem v zádech. Pak začal vítr slábnout a přišel na řadu náš věrný druh BUKH (motor). Když jsme byli téměř v polovině Biskaje, v bezvětří, se zářícím sluncem nad hlavou a hloubkou 4000m pod kýlem, shodli jsme se, že tady se musíme vykoupat, neboť nehrozí úraz hlavy o dno.

V úterý 28.8. cca ve dvou třetinách Biskaje, jsme spatřili v dálce asi 300m několikrát gejzír vody způsobený nadechující se velrybou a díky tomu a táhlým dlouhým vlnám jsem si uvědomil, že takhle asi vypadá oceán. Je z něho cítit jakási věčnost a nedůležitost času.